Tehdy jsem se stal Omicronem

a jsem jím dodnes. Snad se mnou do kapely přišlo to, co kluci podvědomě cítili a chtěli – přitvrdit. Naučili jsme se tehdy skoro celou tu skvělou Schellingerovu desku „Hrr na ně !“, první věc, kterou jsem v Omicronu zpíval byla Viola. Udělali jsme několik skladeb skvělé britsko-německé kapely UFO, maďarské Omegy a Karel se taky pustil do Carlose Santany. Opatřil si tehdy dnes už legendární efekt FLANGER americké firmy Electroharmonix, což byla tenkrát bomba. Dalibor přešel na varhany, čímž padla dechová sekce a zanedlouho, v létě 1979, dostaly padáka i obě zpěvačky, Marcela s Ančou. Bylo to bolestnější o to více, že Karel s Marcelou tenkrát chodil. To jsem ale neřešil já, matně si jen vzpomínám, že po návratu ze zájezdu do východních Čech pořádaném Osvětovou besedou Kopřivná, kterého jsme se taky všichni účastnili, jsem jen zaslechl, jak Anča říká Marcele: „Víš to, že nás ti hajzli vyhodili ?!“

Na fotce je vpředu Karel a za ním zleva Romča, Dali, Mimi a já. V té době jsem odmaturoval a dostal se na Filozofickou fakultu UP v Olomouci, a konečně jsem ještě k tomu o víkendech hrál v kapele, která už k něčemu vypadala. Byla to šťastná doba. Tehdy poprvé pořádně rozjel kolotoč zábav, letních karnevalů, hráli jsme ale i na svatbách, kde jsme „mrskali“ i lidovky do nichž Karel stříhal kytarové vyhrávky.

S aparátem jsme si hlavu moc nelámali, stejně na něj nebyly peníze. Skoro všechno bylo dělané, já jsem byl vybaven zásluhou mého šikovného kamaráda a bývalého spolužáka ze základky Jirky Diviše, našeho pozdějšího zvukaře. Jako P.A. jsme používali dvě 40 w bedny živené Jirkovým zesilovačem se čtyřmi vstupy – dva mikrofony na zpěv, jeden na sólovku a jeden na šlapák. „Vot těchnika !.....“ Lidem to tehdy stačilo, byli vděční za každý tón zkreslené kytary.Vyvrcholením tohoto období bylo asi léto 1980, kdy jsme např. hráli v Bohutíně s pražskou kapelou Variace (později Aréna), která byla vlastně jednou z odnoží slavných Markýz John.

Všechno hezké však má svůj konec. Karel šel po vyučení studovat sklářskou umprůmku do Nového Boru, to by snad ještě šlo překousnout, ale navíc se musel oženit, takže nás opustil. Další rok už jsme se jen plácali, zkušebnu jsme na chvíli odstěhovali z Kopřivné do Jindřichova, Romča se taky nějak podivně zamiloval a před kapelou začal dávat přednost horským túrám se svou dívkou. Sehnali jsme za něj náhradu, Jirku Jána z Hanušovic, který sice nebyl notař, zato měl pro basu od přírody cit a hlavně obrovský zápal. Nějak koncem roku 1981 však šli Mimi s Dalim na vojnu. Ta vojna nám muzikantům komplikovala život snad víc než ženy.

Tenkrát se Omicron odmlčel a vypadalo to, že nadobro. Mezitím se ale z vojny vrátil Hanýsek Janků a pořídil si za „šílených“ asi 35 tisíc krásné dvoumanuálové varhany Vermona se stereoaparátem, na něž přešel jeho původní kytarový zájem, a dal se dohromady se staroměstskou kapelou BCM. Nikoliv „bohovsky cigánská muzika“, jak tvrdili zlí jazykové, ale příjmení zakladatelů – Emil Baláž, Marian Cína a Bob Mikuláš – byla původem tohoto názvu-zkratky. Na bicí u nich začal další kluk z Hanušovic, Mirek Horáček zvaný „Puca“. Někdy na přelomu let 1981/82 projevili coby o bezprizorního zájem o mě, ale po několika zkouškách se projevily poněkud rozdílné představy zakladatelů BCM s mými a Puca s Hanýskem za mnou přišli s nápadem, proč se máme plácat někde ve Staráku, když v Hanušovicích je volný basák Jirka Ján a nám čtyřem samotným to půjde stoprocentně líp.

Na téhle mé jediné, trochu rozmazané, fotce je zleva Jirka Ján, zvaný pak „Žán“, Puca, Hanýsek a ležící moje maličkost. Puca přes tátu domluvil zkušebnu v zasedací místnosti dílen Lesního závodu v Hanušovicích a plni elánu jsme se vrrhli do práce. Začali jsme si říkat „Enzián“ podle jedné značky dezertního vína, kterou jsme občas popíjeli a jejíž název na nás působil neobyčejně zvukomalebně. Na „půl úvazku“ jsme také pro zpestření přibrali o pár let staršího „veterána“, saxofonistu Zdeňka Vlčka. Abychom mohli legálně veřejně vystupovat, zašel jsem se starými omikronskými kvalifikačními papíry, které jsem převzal od Karla, na okresní kulturní středisko, kde hudební metodik, a basista Old Time Jazz Bandu Loučná, Petr Beneš zajásal: „Sláva, tak Omicron ještě žije ?!“ A automaticky nám, aby jej nemusel přepisovat, přidělil původní název, s nímž jsme prošli i nejbližšími přehrávkami. Úřední šiml se tedy paradoxně zasloužil o zachování názvu Omicron. Jak legrační pro Magnet a Proton, kteří měli problém přesně opačný...

Tehdy musela mít každá kapela aspoň formálně tzv. zřizovatele, tj. nějakou organizaci. Zřizovatelem Omicronu byl na počátku SSM Kopřivná, v této době jsme se „upíchli“ pod tehdejší Státní statek Hanušovice, co to budu zastírat, můj táta byl jeho ředitelem, ale faktem že hraju nebyl nikdy moc nadšen. Zanedlouho jsme však mezi mladšími zaměstnanci statku našli několi příznivců, byli to především Pavel Horák a Vláďa Salva, kteří pro nás o pár let později dokázali prosadit i významnou finanční podporu, což bylo velmi důležité, neboť technické nároky na rockovou muziku začaly v 80. letech značně narůstat.

Zdeněk Vlček mě tehdy také přivedl ke své domovské kapele, Synkopám, původně Démonům, z Bratrušova, u nichž jsem asi rok a půl hostoval. Byl to tehdy už „tanečňák“, ale jako student jsem si něco přivydělal a díky kapelníkovi, Standovi Hofmanovi, to pro mě byla i dobrá škola, co se týče aranžování, chodu kapely atd. Mezitím ovšem z Omicronu odešel Hanýsek, který se oženil, a bubeník Puca rukoval na vojnu. Z lesního závodu jsme se přestěhovali do Kulturního domu v Hanušovicích, k nepříliš velké radosti jeho přísné šéfky, paní Jéglové, nicméně statek byl mocný zřizovatel. Byl to tenkrát buďto Žán, nebo sám Puca za sebe našel náhradu, bubeníka ze Starého Města, Radka Valentu, jemuž ovšem nikdo neřekl jinak než „Vakin“.

Chvilku jsme válčili ve třech, ale zanedlouho nás v podstatě sám vyhledal další Staroměšťák Ivan Valkó, který po „hanušovické secesi“ hrál chvíli kytaru u BCM. Jeho rodina se do Starého Města přistěhovala tuším z Havířova, kde si Ivanův táta, dle jaho vlastních slov, systematicky v dolech zničil plíce, proto odešel s rodinou za čistým vzduchem do Staráku pracovat v lese, kde si systematicky zničil záda...Ivan byl dezertér z vojenské školy, a měl proto už vyřešenou základní vojenskou službu, postrach kapelníků. Patřil k těm bohem nadaným muzikantům, kteří na co sáhnou, to jim hraje. U nás hrál druhou kytaru, ale když jednou Vakin náhle v den hračky ochořel čtyřicítkou horečkou, Ivan usedl z fleku za bicí a v podstatě se nic nestalo. Nevole paní Jéglové s naším zkoušením v hanušovickém kulturáku se stupňovala natolik, že jsme se odstěhovali do kulturáku ve Staráku, kde už ostatně bydlela polovina kapely a kde k nám byli mnohem přívětivější. Z této doby taky pochází tradiční omicronský hit „Mrkve“, jehož nápěv přinesl Žán a text napsal tehdejší zvukař Pavel Fibich zvaný „Lepenec“.

Ale už je tu opět armáda, ta neúprosná požíračka nadějných hudebníků, tentokrát je, jak v pohádkovém souboji s drakem, na řadě Žán. Nebylo to ale v tom třiaosmdesátém roce tak zlé. Basu pohotově převzal Ivan a přes půl roku jsme hráli jako ZZ Top nebo Katapult ve třech, a ono to šlo. Hráli jsme pecky od Judas Priest, Accept, Deep Purple, na svatbách jsme zvládali kolem sedmdesáti lidovek, všechny dvojhlasně a s vyhrávkami. Zažili jsme spoustu srandy, Ivan byl studnicí optimismu.

Ve třech tomu tvrdšímu rocku ale pořád něco chybí, takže když se koncem roku 1983 objevil kytarista Jarda Šebesta přezdívaný „Šebík, Šeba nebo Šábes“, talentovaný, a nepříliš ukázněný další absolvent Zelovy dětské dechovky, na jejíž vystoupení údajně dokázal přijet bez trumpety, na niž měl hrát, ani jsme moc dlouho neváhali a na hanušovickém nádraží si hned plácli. Šlo to, ještě jsme přitvrdili, hráli jsme taky Blue Oyster Cult, Motorheads, Šeba dokázal zazpívat i Scorpions. Samozřejmě vznikaly i další vlastní skladby, které se tenkrát oficiálně ani nesměly hrát, a bylo proto nutno je před přehrávkovou komisí a inspektory skrývat jako české verze skladeb maďarských nebo polských kapel vyčtených z časopisu Melodie. Mělo to jedinou výhodu v tom, že vykazovaný repertoár musel mít 70% skladeb autorů ze zemí „socialistického tábora“, a ti vymyšlení Maďaři a Poláci nám vlastně pomáhali dohnat potřebná procenta. Byla to tenkrát velmi dobrá sestava muzikantů, však taky sály při našich produkcích praskaly ve švech a já musel každou chvíli na národních výborech nebo u policajtů vysvětlovat, že ta, podle nich agresívní, hudba sama za nic nemůže.

Fotka na další straně už zachycuje rok 1984, kdy zelená bestie pohltila bubeníka Vakina a naopak vyvrhla bývalé staré omicrony Mimiho a Daliho, kteří okamžitě zapadli do sestavy. Tento obrázek vlastně není třeba komentovat. Jeho autor, náš kamarád Bob Sedlář, pamatoval i na zvukaře Jirku Diviše.

Rok 1984 pro mě byl hořkosladký. Loučil jsem se s Olomoucí a zlatým studentským životem, kde jsem poznal spousty výborných přátel, učitelů, ale i muzikantů, většinou folkových, jako v Olomouci studujícího Brňáka Romana Venclovského z Folkteamu nebo geniálního Karla Plíhala. Na podzim se zelená bestie chystala pohltit i mě, i když jako absolventa vojenské katedry při vysoké škole jen na rok. Ale jak zatraceně dlouhý rok! V létě jsme se s Šebou a Dalim vydali na čundr do Jedovnice u Brna. Potkali jsme tam partu Šumperáků, v jejichž středu byl Standa „Michigan“ Horníček, který válel country jak bůh. Tehdy ještě neměl ani páru, že někdy bude „kopat“ za dneska vynikající Holátka. Bylo to super, jamovali jsme, hodně jsme se tam spřátelili a my, jakožto ortodoxní rockeři, jsme začali brát vážně i country music, tehdy u nás trochu zprofanovanou.

Ještě než jsem se vydal promarnit rok života, vrátil se z vojny další ze starých zakladatelů, Romča Hýbl, který chtěl opět vplout do hudebních vod. Ivan přešel na můj post kytaristy a můj chybějící hlas nahradilo třetí děvče v historii Omicronu, zpěvačka Bohuna Vosáhlová z Jindřichova, které pak kluci přezdívali „Karel“. Kapela tedy mohla fungovat dál, přestěhovali se opět po letech do Kopřivné, ale co všechno se dělo během mé služby vlasti znám jen z doslechu, Bohuna zpívala snad věci od Špinarky, která tehdy hodně přitvrdila, jako světelný technik do kapely přibyl další „dobrý duch“ Jarda Nožička ze Starého Města.

Když jsem se po roce vrátil, odcházel na vojnu, ale na dva roky, zase Šeba, Bohuna už končila, neboť si během ježdění s kapelou našla ženicha. Bicí tedy hrál Mimi, basu Romča, klávesy Dali, kytary a zpěvy jsme obstarávali já s Ivanem. Měl jsem obrovskou chuť do hraní. Nosil jsem věci jak na běžícím páse a z této doby pocházejí např. skladby „Mám v kabátě díru“, „Už nemám čas“ nebo „Ujel mi vlak“.

Během roku 1986 se do kapely vrátil, ovšem jako sólový zpěvák, Žán a opustil nás Ivan, který už bydlel s manželkou v Jeseníku, pracoval na montážích, a nějak to všechno nestíhal. Fotka na předchozí stránce je z počátku roku 1987 a zachycuje nás v této sestavě s jednou kytarou v hanušovickém parku při nějaké odpolední akci, snad pochodu Pivovarská čtvrtka. Na podzim roku 1987 se z vojny vrátil Šeba, vyhráli jsme okresní kolo soutěže ROCKFEST a na jaře 1988 jsme se zúčastnili krajského kola v Ostravě, kde nám porota s Janem Rejžkem v čele řekla, že sice hrajeme dobře, ale příliš starou muziku, že hard rock už neletí a podobné pitomosti.

Z této doby je tato další fotka, na níž ovšem chybí Dali a Šeba – vpředu jsem já a vzadu zleva Jarda Nožička zvaný „Noha“, Romča, Žán, vzadu zleva Mimi a Vláďa Salva, náš kamarád a již zmíněný příznivec z řad zaměstnanců našeho zřizovatele. Někdy v této době jsem, kromě toho, že jsem se po vojně oženil, udělal asi největší pitomost ve svém životě. Snad pod vlivem svěžího větru, který tehdy vnesl Gorbačov do politiky, jsem jako začínající učitel kývl na vytrvalé nabídky soudruhů a dal se k nim. Mám z toho mindrák do konce života. Idealisticky jsem tehdy věřil, že se snad zopakuje rok 1968 a změna režimu proběhne na stranické půdě. „Kdo jiný to dokáže, než když u nás budou rozumní lidé ?“ říkali mi. A já chvilkově zblbl. Zapomněl jsem na politické neshody, které jsem měl se svým tátou, jehož jsem jinak měl velmi rád. Oba moji rodiče byli komunisté a vždycky to byli slušní lidé, neměl jsem tedy v podvědomí obraz „rudého gaunera“. Dnes se to jeví všechno tak jednoduché a jasné, ale tehdy tomu nebylo tak. Mohu k tomu dát jen úryvek z jednoho z mých nejnovějších textů, který mé rozpoložení v této otázce vystihne lépe než mnohastránkové sypání si popele na hlavu:

„V očích pálí sůl, když to vidím,
jakej jsem byl vůl, tak se stydím,
lítám v tom sám a nikdo jinej,
následky znám – byl jsem vinnej...“

V létě roku 1988 jsem ve městě potkal spolužačku své bývalé ženy Magdu Bušovou, o níž jsem už z fakulty věděl, že výborně zpívá jazz, ale neměl jsem tušení, že kvůli zábřežskému big bandu opustila rodné Sezimovo Ústí a učila na zábřežském gymplu. Slovo dalo slovo a Magda už byla v našich řadách. Pamětliv Rejžkova opovržení, chtěl jsem na dalším kole Rockfestu předvést s Magdinou pomocí „vysoké“ umění najazzlého charakteru. Chtěl jsem zkrátka prorazit a je škoda, že se to tenkrát nepovedlo, tehdy tam s námi taky soutěžila třeba Mňága a Žďorp nebo Buty a podívejme, kde jsou dnes.

Tato fotka Omicronu s Magdou Bušovou ve středu je tedy z ostravského kola Rockfestu, na němž jsme opět neuspěli. On ten náš pokus o umění byl takový podivný a asi se mu nedalo moc věřit. Na Žánovi to tenkrát bylo vidět, že mu tento druh muziky pod nos vůbec nejde. Byl to pokus o hudební cyklus portrétů postav světové literatury většinou z románů Emila Zoly, Johna Steinbecka atd. Nebyla to vůbec špatná hudba, ale chyběl jí spád. Tehdy se roztočilo první kolo náhlých změn, které nebyly doposud pro Omicron příliš typické. V podstatě jsme neúspěch na Rockfestu svedli na Daliho s Mimim, kteří dostali „padáka“. Měli jsme jasno v tom, že už chceme dělat vlastní hudbu, jenže jak ji prezentovat a „živit se“ jí ? To bylo tehdy pro kapelu z pohraničí prakticky nemožné a dodnes se v tomto ohledu příliš nezměnilo. Hráli jsme pořád dál na zábavách a i vlastní věci se tomu musely podřizovat.

Někdy koncem roku 1988 mi postrach šumperských rockerů, inspektor kultury Vašek Kopa, který se po večerech se svým pověstným hlukoměrem v ruce plížil po zábavách, nabídl, abych ho v jeho práci vystřídal, že ho strana volá jinam. Moc jsem o tom přemýšlel a vysnil jsem si, že konečně bude Šumpersko mou zásluhou rájem bigbítu, jak budu všechno podporovat a organizovat, jak to musím vzít já, než aby dělal inspektora nějakej blbec......Ach jo, svatá ty prostoto, netušil jsem, jak bezvýznamným kolečkem je takový inspektůrek. Kdo chtěl na tomto postu škodit, jak se občas dařilo Vaškovi nebo jeho předchůdcům, měl k tomu spoustu možností, ale k pomáhat neměl šanci, ani kdyby se rozkrájel. Takže to byl jeden z dalších mých životních omylů. Tomáše Pekaře zhruba ve stejné době udělali po Petru Benešovi hudebním metodikem okresního kulturního střediska, tak se z nás stali úředníci. Trvalo to ovšem krátce a já jsem rád, že se nám v té době z titulu našich funkcí a s Magdinou pomocí podařilo v Zábřehu zorganizovat rockový festival „STOP AIDS“, do té doby jednu z největších akcí toho druhu na Šumpersku.

V té době byl na zábavové scéně velmi úspěšný Export, bývalá Expanze, který měl super aparát a hrálo jim to skvěle. Bývalý šumperský Regent se přejmenoval na Revox, někde kolem Loučné vznikla kapela Eros, v Zábřeze Drops a o něco později v Rudě Candela. Jednou z mála dobrých akcí kromě Rockfestu byly v 80. letech v Šumperku tzv, „Taneční kolotoče“, kdy spolu závodily o hlasy návštěvníků vždycky dvě kapely, a probojovávaly se tak do finále. Tam nás jednou porazil Export. Bydlel jsem už tehdy několik let v Šumperku, kam jsem se přiženil a s Romčou jsme se v restauraci Opera seznámili s asi nejúspěšnější šumperskou kapelou Bluegrass Nova. Pamětliv Jedovnice a setkání s Michiganem našel jsem k nim rychle cestu a Vláďa Bican, Milan „Mudra“ Kutman a další patří dodnes, i po rozpadu BG Novy poznamenaném tragédií smrti Milana Žourka a jeho rodiny, k mým nejlepším přátelům. Za bubeníka Mimiho jsme našli náhradu v Kosťovi Matyáštíkovi, který jezdil do Kopřivné na chatu a už nějaký čas se motal kolem našich zkoušek. Nějaký čas už jsem ho znal, věděl jsem, že dělá nějakou vojenskou vysokou školu a je skvělý všestranný muzikant, který ovládá několik nástrojů. Měl pak těžký úraz, nechal školy a ležel skoro rok v nemocnici. Náhodou jsem ho v Šumperku potkal a bylo to. Klávesáka Tomáše Pekaře jsem poznal přes jeho tátu Pepíka, s nímž jsem se seznámil při jeho dálkovém studiu psychologie v Olomouci. Tomáš a Kosťa tedy vstoupili do sedmičlenné kapely, která byla už ale těžkoovladatelná. Hudební zájmy jednotlivých členů se dost rozcházely, takže v kapele v předrevolučním období během roku 1989 byly asi tři party a začínal být pomalu problém domluvit se na zkoušce. Navenek to nevypadalo špatně, hráli jsme skoro každý týden, natočili jsme také za pomoci Luboše Hlavsy z Jednoty Babtistů pár vlastních nahrávek, ale mezi námi začaly narůstat neviditelné přehrady a vytrácela se spontánnost. Další Rockfest jsme vynechali, tehdy na něm zazářili jeseničtí Priessnitz, kteří si ovšem zpočátku říkali „Chlapi z práce“. 12. listopadu 1989 jsme vystoupili na celostátně prestižním festivalu „ROCKOVÁ VYSOČINA“ v Havlíčkově Brodě a za necelý týden začala „Sametová revoluce“.