Revoluce nastala i v Omicronu,

Protože napětí mezi členy kapely muselo skončit. Romča se neměl rád s Šebíkem, Žán už dlouho nevěřil tomu, co děláme a Kosťa byl taky nespokojen. „Lidí jak hnoje,“ říkal, „a h.....z toho ! Odstěhuju se do Brna.“

Proto také Tomáš Pekař přivedl ze šumperské hudebky takového malého černovlasého chlapečka, který vypadal na čtrnáct let, že má nového bubeníka. Myslel jsem, že se „Pecíno“, jak jsme Tomášovi říkali, zbláznil. Nicméně chlapeček bubnoval skvěle, nebylo mu čtrnáct, ale táhlo na osmnáct, a nebyl to nikdo jiný než náš dnešní bubeník Dimitrios „Míťa“ Mistakidis, potomek řeckých emigrantů.

Roman s Tomášem tehdy jezdili na lidovou konzervatoř do Olomouce, kde poznali Mirka „Mirského“ Novotného a Romča začal kout plán. To mi ale řekl až později. Já jsem měl chuť už s bigbítem seknout, což jsem taky ostatním sdělil. V podstatě jsme tedy rozpustili kapelu. Za pár dní za mnou přišel Romča, ať si to rozmyslím, že má skvělej plán. Uděláme bigbít jako kdysi, Míťa bude hrát bicí, přibereme Mirského, který skvěle zpívá a hraje na klávesy a Kosťovi dáme druhou kytaru.

V dost špatném stavu už byl taky náš aparát, který jsme za velkomyslné finanční podpory zřizovatele vybudovali. Zvukaři po Jirkovi Divišovi – Noha, chvilku Česťa Liška a Zdeněk Dočkal, basák někdejšího Kaktusu – nebyli příliš na údržbu, a tak si Romča dovolil husarský kousek, jaké uměl jenom on. Požádal Aleše Sekeru, ano, živou šumperskou legendu, před níž se nám na přehrávkách potily ruce, neboť předsedal komisi, aby nám pospravoval aparát, neboť byl taky znám jako velmi šikovný elektrotechnik. K mému obrovskému šoku to Aleš přijal. Aparaturu skutečně zjednodušil a opravil tak, že hrála jako nikdy předtím a určitě ani on sám by neuvěřil tomu, že s námi zůstane další tři roky jako zvukař!!! Zajímalo ho prý tehdy, jak si povede Mirský, o jehož talentu věděl, a taky asi v jeho kapele, Meteoru, který vedl po rozpuštění Magnetů, byla nějaká blbá atmosféra.

Mirský však po jediné zkoušce řekl, že Omicron není „šálek jeho čaje“a vypadalo to, že zůstaneme ve čtyřech. Shodou okolností jsem se potkal s jesenickým klávesákem Jirkou Horáčkem, jenž mi sdělil, že od své kapely Generace (tehdy se chvilku jmenovali Lev Hard) dostal po mnoha letech padáka.

Okamžitě dostal lano a „válčí“ za Omicron dodnes. Došlo tak na Romčova slova, kdy asi pět let předtím při hračce Generací „U Slunka“ Jirkovi řekl, že stejně skončí u nás. To vše bylo těsně po revoluci začátkem roku 1990, kdy jsme začali v našem názevu psát „c“. Na delší dobu se konečně zase po letech ustálila silná sestava, která s menšími obměnami vydržela dodnes, tzn. téměř druhou půlku existence Omicronu.