Teď se trochu vrátím

k tomu, co jsem dělal já, než se má cesta definitivně a natrvalo zkřížila s Omicronem. K muzice jsem se dostal trochu jinudy než kluci. Od svých asi dvanácti let jsem poslouchal Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Alice Coopera, Uriah Heep, Nazareth, Sweet a později UFO, Queen, Pink Floyd, Rush, ale taky AC/DC, Omegu, Locomotiv GT. Znal jsem elpíčka, měl jsem jakýsi přehled, ale stejně jsem pak klukům z Omicronu záviděl jejich teoretickou průpravu, kterou jsem pracně doháněl jako samouk.

Když jsem vyšel ze základky a nastoupil na gympl do Šumperka, zjistil jsem, že muziku, kterou jsem znal jen z magneťáku, dokážou zahrát opravdu výborné šumperské kapely, které se už pomalu vzpamatovaly z šoků a kulturních čistek po XIV. sjezdu KSČ, kdy se musela kapela „Ring Strings“ přejmenovat na „Magnet“, „Sua Sponte“ na „Proton“ atd. Když jsem je jako patnáctiletý hošík viděl poprvé v letním divadle, byl to opravdu životní zážitek. Vždyť v jejich čele stáli výborní kytaristé, Aleš Sekera a Pavel Poulíček.

Z dalších kapel můžu jmenovat Regent s Jirkou Dubským, z Jeseníku pak také občas přijela „Generace“, jejíž klávesák Jirka Horáček dnes hraje s námi. Mohl jsem na těchto pánech oči nechat, když přímo přede mnou dokázali živě zahrát to, co jsem doposud obdivoval jen z magnetofonu.

Silným podnětem pak v létě 1976 byl Bohutín – tehdejší Nashville Šumperska – kde koncertovali ETC s Vláďou Mišíkem, Bohemia se Semelkou a taky poprvé Katapult – ten jsem obdivoval asi rok, než jsem Říhu prokoukl.... Příští léto do Bohutína přijel Modrý Efekt (tehdy s Hladíkem, Čechem, Frešem a Veselým), taky Olympic s čerstvým albem Maratón a Jazz Q. Na zimáku v Šumperku jsem pak viděl „šíleného“ Vargu s jeho Collegiem. Za jakých podmínek tyto akce probíhaly, jak byly hlídány a co všechno bylo v zákulisí, to jsme netušili a byla to pro nás zlatá doba. S kamarádem a spolužákem z gymplu Jirkou Schonem jsme vymetali zábavy, na nichž se modraly sály a tehdy nás chytili „Jupiteři“, kteří měli repertoár přesně podle mého gusta – Uriah Heep, Status Q, Nazareth, Deep Purple – to bylo ono !!! O něco později pak zazářil Kaktus složený z výborných muzikantů – Jane Jaros,Zdeněk Dočkal, Kája Zicha, Standa Hojgr....

Úplným zjevením však pro mě byly koncerty Jirky Schellingera, a to hlavně díky kytaristovi Standovi Kubešovi. Ten mě úplně dostal !!! Takovou brilanci a hardrockovou smršť jsem do té doby na vlastní oči ještě neviděl. To bylo – po valašsku řečeno – „to pravé ořechové“ a Jirkovo vystoupení v létě 1979 na čarovné noci v Brníčku to vše jen podtrhlo. Ale to už předbíhám...

Od nějakých čtrnácti, patnácti let jsem začal hrát na kytaru. Z živé muziky jsem v Hanušovicích poznal na dětských maškarních karnevalech jen Swing Club Bohdíkov a závodní orchestr Moravolenu Hanušovice, kam odešli po údajně slibném bigbítovém pokusu s kapelou Metronom basák Jarda Hlaváč se svou ženou a zpěvačkou Helenou a taky bubeník Petr Brázda, jehož synovec Zdeněk Drlík, můj spolužák a jeden z nejlepších kamarádů i po skončení základky, ještě než se zbláznil do motocrossu zřejmě pod strýcovým vlivem mluvil o bubnování a asi tak v našich šestnácti, sedmnácti letech mě přivedl za Honzou Janků, který měl velmi chápavé rodiče, s jejichž podporou vlastnil už tehdy vybavení, o němž se nám ani nesnilo – pololubovou kytaru Alexandra, východoněmecký aparát MV3, booster, wah wah pedál... Hrával už tehdy s dalším naším spolužákem Jirkou Jančíkem a jejich nadšení nahrazovalo nedostatky v základech a hudební teorii. Na bulharskou španělku za 150 Kčs patřící do té doby mé ségře Mirce jsem izolepou přilepil snímač a jal se týrat, přes od Honzy vypůjčený booster východoněmecké výroby, rodinné gramorádio. O něco později jsem pak ušetřil něco peněz a za dvanáct nebo čtrnáct set koupil modrou pololubovou baskytaru, už nevím jakého jména. Spolužák z gymplu Martin Všetíček, který hrál v šumperské kapele Neon vedené „Cakišem“, Řekem exotického zevnějšku, mi půjčil jedinou dostupnou polskou baskytarovou školu a já se začal učit seriózně, podle not, hrát. Tehdy už jsem kamarádil s basistou Omicronu již zmíněným Romčou Hýblem, jehož jsem znal jako o dva roky mladšího spolužáka ze základky. Romča mě fascinoval svou virtuozitou při hraní z listu, já jsem jej pak zřejmě obohacoval svými znalostmi světové i domácí rockové scény.

S Honzou Janků jsme dali dohromady naši první kapelu, která se vlastně nijak nejmenovala. Já jsem hrál baskytaru a začal zpívat, Honza, zvaný také Hanýsek,sólovku, Jirka Jančík druhou kytaru, staré bicí po dědovi zkoušel další bývalý spolužák Franta Winter a později ještě Hanýsek přivedl svého kamaráda z učňáku, Pavla Kuběnku ze Starého Města p.S., který se pokoušel zpívat. Zkoušeli jsme hrát Jirku Schellingera, Black Sabbath a také první vlastní skladatelské pokusy.

Zkušebnu jsme měli v budově hanušovického železničního nádraží, v sálku, kterému se říkalo stylově „Rudý koutek“. Ten sousedil z jedné strany s nádražní restaurací a z druhé s čekárnou. Domluvil nám to tam Hanýskův táta, který u tehdejších ČSD pracoval. Moc nám to tenkrát neladilo ani nešlapalo, vyvrcholením našeho snažení byl Silvestr 1978 v našem „rodném“ Rudém koutku, což byla naše první a myslím že už i poslední veřejná produkce. Na jaře 1979 pak šel Hanýsek na vojnu a Romča Hýbl za mnou přišel: „Jime (tak mi tenkrát říkali), pojď k nám hrát druhou kytaru.“ A bylo to !